http://www.wembloud.net

Od podzimu roku 2008 letech se mnohokrát skloňovalo slovo „krize“. Dokonce i v novoročních kázání se občas tento termín vyskytl. Když jsem v roce 2008 četl, že propad akcií na newyorské burze klesl téměř nekontrolovaně, pocítil jsem určitý strach, protože mě, stejně jako mnoho dalších napadlo srovnání s velkou hospodářskou krizí z roku 1929. Přemýšlím co by naší krizi říkali lidé, kteří na vlastní kůži prožili krizi v minulém století. Zřejmě by se ptali – o jaké krizi je zde řeč? Prosím aby mi bylo rozuměno. Vůbec nechci bagatelizovat problémy těch, kteří v důsledku krize přišli o práci nebo o jiné jistoty. Nicméně když se dívám na český národ a na Evropu jako na celek, potom si krizi představuji skutečně jinak.

 

 Jde o to, že i přes proklamovanou krizi obchody dál praskají ve švech, lidé kupují auta,
jezdí na dovolenou, většina rodičů je schopna dětem zaplatit zimní pobyt na horách nebo
různé poměrně drahé kroužky, zřejmě většina z vás si může dovolit studium atd. Ekonom
Tomáš Sedláček v souvislosti s krizí hovoří o „slaboučkém odvaru utrpeníčka“ (Sedláček T.,
Ekonomie dobra a zla, str. 258). 
Vím, že především ti, kdo přišli v posledních letech o práci ví lépe, o čem krize je,
zároveň na většinou obyvatel naší země krize v podstatě nedopadla. To, že se někdo trochu
musel uskromnit skutečně neznamená krizi. 
Ještě jednou T. Sedláček: „Problémem naší civilizace je, jak se najíst a přitom se
nenajíst. Vymýšlíme odtučněnou smetanu, máslo bez másla. Odstraňujeme ze svých pokrmů
tu nejvýživnější část. A to jenom proto, abychom mohli zběsila a donekonečna jíst.“
(Sedláček str. 237)  Když se dívám na ekonomickou krizi, potom nám možná naznačila, že
jíst se nedá zběsile a donekonečna. Na druhou stanu pokud vás či vaší rodinu nedonutila
udělat konkrétní kroky třeba ve smyslu přestěhování se do menšího bytu, omezení se ve
stravě, zrušení dovolené, omezení jízd autem, ukončení studia… protože na to teď nejsou
peníze, potom ve skutečnosti příliš nelze o krizi mluvit. Naším problémem je, že za krizi
někdy považujeme, že si nemůžeme dovolit to, co náš bohatší soused nebo lidé z jiných
vyspělých zemí. Oni mají Audi, já „jen“ krátkou Fabii. Oni jezdí na dovolenou do Karibiku,
já „jen“ do Chorvatska nebo dokonce „jen“ na chatu. Oni mají počítač pro každého člena
rodiny, u nás je na jeden počítač celá rodina. On studuje v zahraničí, já „jen“ v Čechách.
Jenže je ono „jen“ skutečně krize? Odpovím s vědomím, že možná některé z vás naštvu –
není. Pokud bych to měl přirovnat k jídlu, potom mi to připadá jako kdyby člověk, který se
cpe pečeným kuřetem koupeným někde v Delvitě hovořil o krizi z hladu. Kdybyste se ho
zeptali proč takto mluví, když má co jíst, tak by řekl, že se nemůže cpát hovězí panenkou jako
jeho soused… a proto prožívá krizi. 
Naše krize není v nedostatku, ale v uměle vyvolané touze. Díky reklamě, ale možná i
vnitřní prázdnotě jsme si nechali vsugerovat myšlenku, že to či ono potřebujeme (nebo
dokonce nutně potřebujeme). Z tohoto důvodu potom nikdy nejsme spokojení a to nezávisle
na tom, kolik toho máme. Chceme mít vice a více a kýžený efekt uspokojení se nedostavuje. 
Nechci teď vzpomínat „to za nás“, přesto si dovolím jednu vzpomínku. Od dětství
jsem rád sportoval a jedním z mých snů bylo mít kolo s přehazovačkou. Jenže takovéto kolo
se nedalo sehnat. Takže jsem asi do 16 let jezdil na kole, které nemělo přehazovačku. Štvalo
mě to, ale nedalo se nic dělat. Pak jsem si našetřil nějaké peníze a s pomocí rodičů si koupil
kolo s přehazovačkou přes inzerát. Nedávno jsem kupoval kolo svému synovi. Nechci, aby
čekal na první kolo s přehazovačkou do 16 let. Co ale chci je, aby měl kolo, které je docela
obyčejné a které stačí na jeho styl jízdy. Dost dětí má sice lepší kolo, ale na tom nezáleží.
Snažím se ho v souvislosti s cyklistikou učit staré pravidlo… co není v nohou, kolem stejně
nenaženeš. Teď už dokonce (k mému strachu) sjíždí ze schodů, což (k mé, přiznám se
poněkud pokleslé radosti) nedokážou děti na mnohem lepších kolech. 
Nepíšu proti hezkým věcem, jen se nechci dostat do vleku pocitu, že to či ono já nebo
moje rodina nutně potřebuje. Potom by se mi totiž mohlo snadno stát, že bych uvěřil tomu, že
i na nás dolehla krize. Díky Bohu za to, že si leccos hezkého můžeme dopřát a dovolit,
zároveň díky Bohu, že je mnoho věcí, které nutně nepotřebujeme a dokonce si je ani
nemůžeme dovolit. To, že si je nemůžeme dovolit, ale nemá nic společného s krizí a už vůbec
ne s tím, že bychom byli chudí. 
Přesto vnímám, že nám jistá chudoba a krize hrozí – mám na mysli chudobu a krizi
duchovní a ta se nevyřeší žádným majetkem… 
Moc bych vám v roce, který je před námi přál, aby nás případné krize vedli k hlubšímu
porozumění Božímu charakteru. Přál bych nám všem i prožívání vděčnosti za dostatek který
máme a za to, že se nám skutečné krize vyhýbají. Zároveň by nás toto mělo vést k otázce, jak
s materiálním požehnáním, kterého se nám dostává, naložíme.